Recenze: Raději zešílet v divočině

Sám před sebou se neschováš

Zmizet do lesa a už se nevrátit. Tohle přání někdy proběhlo v hlavě snad každému z nás. Co ale delší pobyt mimo civilizaci dokáže udělat s člověkem? Na to se ptá a reaguje inscenace Raději zešílet v divočině studentů brněnské JAMU. Inspirací se režisérce Olívii Fantúrové a dramaturgovi Jakubovi Molnárovi stala stejnojmenná kniha Aleše Palána.

Postava pana P. symbolizující autora předlohy vstupuje do inscenace v dobré víře prozkoumat život šumavských samotářů. Zprvu se úsměvně chlubí výbavou do divočiny a pyšně vyjmenovává veškeré vychytávky pro přežití v lese. Romana, prvního poustevníka, tím ovšem z jeho zenové meditace v zelené pláštěnce nevytrhne. Přes varovnou pásku zákazu vstupuje do světa, jenž se řídí vlastními pravidly. To ostatně zjišťuje hned, když přichází do styku se svéráznou samotářkou Martinou (Štěpánka Romová), drobnou ženou, která se stará o spoustu zvířat a nebojí se sama zastat ani asistenci porodu krávy. Postava rodičky hlasitými oddechy a vypnutým třepajícím se tělem výborně demonstruje příchod mláděte na svět. Omotaná bílou pěnovou látkou ze sebe veškerou silou tlačí tele ven.

Fascinován světem, v němž se ocitl, pokračuje pan P. dál a každý koho potkává, je pozoruhodné individuum s nezaměnitelným životním příběhem. S Tonym (Filip Ježowicz) si zakouří marihuanu a popovídá o knihách v maringotce, bratři František a Ondřej (Matěj Beneš, Šimon Bilina) mu odhalí tajemství Frantovy amputované ruky. Emoce střídá emoci, až se pod vlivem všeho dění spisovatel ptá: „Nejsem náhodou taky samotář?“

Na první pohled je znát, že se na inscenaci podílejí studenti oboru jevištního managementu a technologie. Důkladná práce se světlem a projekcí podtrhuje osobitost prostředí, do nějž nás představení vtahuje. Nápaditá je i scénografie a kostýmy Karolíny Srpkové laděné do přírodních barev. S rekvizitami se pracuje jako se symboly a nic na jevišti není zbytečně. Herci si mnohdy vystačí se svými těly, zvuky napodobujícími zvířata a jistým pohybem v prostoru.

Olívia Fantúrová nevykresluje obyvatele Šumavy v pozitivním nebo negativním světle, vyvažuje pohled na nedotčenou přírodu drsnými vhledy do vnitřního světa postav. Zkrátka nechává diváka si vybrat, zda se v jejich přítomnosti cítí příjemně nebo ne. Rozhodně na ni ale odchodem ze sálu jen tak nezapomene.

autorka: Kateřina Stündlová

„Přes lockdown jsem snědla tolik Kinder čokoládek, že už mi na plavání nechybí jen vůně chlóru a kafe z automatu.“