„Jak žít se vším co v nás je?“
S touto otázkou k nám přichází osobní příběh performera Matouše Adama. Jedná se o absolventské sólové představení z ateliéru fyzického divadla JAMU. Přičemž režii Adam svěřil Olívii Fantúrové, dramaturgii Lence Dobrovolné a scénografii Jakubovi Růžičkovi. Představení kombinuje stand-up s pohybovým divadlem a hudební performance.
Košile. Kalhoty. Muž. Sám. Před lidmi. Přilepuje se. Na pohled.
Adam si velmi rychle získává diváka minimalistickým, upřímným humorem a faktem, že vypráví o hledání sebe samého s kordem v ruce v moři vysokých škol obestřeném (para)grafy. V jeho přístupu se projevují, jak prvky stand-upu, tak slampoetry, či fyzického básnictví – hlavně však dialogického jednání s vnitřním partnerem.
Žádný podnět není moc malý! Vše je bráno do hry. Adam si je vědom každého svého i divákova pohybu. Díky tomu funguje komunikace s publikem přirozeně a svěže. Performer navíc obdobně na přímo komunikuje s osvětlovačem i se svým hudebním kolegou (Matouš Ondra), který celou produkci dotváří hrou na kytaru. Po přesunu Adama na alternativní hippie festival Rainbow však dochází k vetší stylizaci jeho herectví. Do hry tak náhle vstupují další postavy, které imituje rozehráním těla, modifikací hlasu a anglickým jazykem.
Trenky. Světlo. Kosti. Kostra. Hmota. Jádro.
Postupně se noříme hlouběji do podvědomí hlavního aktéra. Stejně jako své tělo nám poodhaluje i nitro. Adamovo tělo se stává hmotou tvarující se do různorodých obrazových metafor. Není čas na cenzuru, když jde o „hovna“. Cyklický pohyb rotace se zastavuje ve zlobě, která boří, co bylo předtím vystavěno. Zuřivá agonie eskaluje do animálního projevu, jenž chrlí vše, co má ve chřtánu.
Nakonec se vrací zpět k „ich-roli“ a vysvětluje poučení, které na své cestě sebepoznání získal.
„Je nemožné žít se vším co v nás je. Musíme to umět vylučovat.“
Nejvýraznější stránkou inscenace je dle mého již zmíněná práce s divákem. Pasáže napětí (přímý atak diváka) následují části, kdy publikum vše „pouze“ nezainteresovaně pozoruje. Na závěr však vyvstává otázka – co autor chtěl předat. Chtěl něco předat? Získali jsme ponaučení, viděli skvělý koncert jednoho těla, ale samotná zpráva byla utopena v moři obrazů. „Did I cross over the line?“
autorka: Kateřina Szopová
„Prachobyčejná, nenasytná konzumentka divadla a kofeinu.“