O jako opravdu okouzlující Otesánek
Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU ve svém loutkovém představení O jako Otesánek nabízejí nové možné interpretace tradiční pohádky. Já pozorovala roztomilou, ale přesto děsivou metaforu současného sebepožírajícího světa, zatímco dvě holčičky, které seděly na polštářcích vedle mě, zřejmě viděly pohádku o chlapci, jenž polyká vše okolo sebe.
„Tuhle máš, cos chtěla mít. Dítě Otesánka. Chceš-li, můžeš ho chovat.“
Podobně jako v Erbenově pohádce dostala paní z chaloupky Otesánka, dostali jsme i my naši planetu, abychom ji chovali. A nakonec ji sníme. Všechny loutky v inscenaci jsou vytvořeny ze součástek počítačů a elektrických obvodů. Jedná se o kousky produktů, jež jsme vyrobili, abychom je do konce života používali. Pak se však ukázalo, že deset let fungování je na ně moc. Zůstává po nich nepřeberné smetiště šrotu, které získává smysl maximálně v uměleckých instalacích nebo právě objektovém divadle.
Na osvětleném stolečku stojí houpačka vyrobená z cívky a z kusu základové desky počítače. Pohupuje se na ní velká a malá cívka. Rodič a dítě. Plechový čáp s pinzetou místo zobáku roznáší malé cívky-děti po domcích. Jenže na jeden už nezbyde. Nešťastná cívka-maminka bloumá po okolí, až ji na smetišti svede had a ukáže na malý kousíček hlíny. Na malého Otesánka, který jí může patřit. Tedy dokud ji nesní.
Scénografické řešení Berty Doubkové fascinuje. Lidská fantazie potřebuje málo, aby se rozehrála… Z hardwarových desek počítače snadno vznikne městská džungle. Stačí jen světlo baterky a pár zvuků, které evokují stadion, kostel nebo nemocnici. Sympatičtí loutkoherci (Antonie Rašilovová, Jakub Müller, Nikolas Ferenc) umí dokonale napodobit obrovskou škálu zvuků, aniž by je to stálo moc námahy – alespoň to tak vypadá z prvních polštářkových řad hlediště.
Díky režii Viktora Prokopa produkce často a rychle mění perspektivu. V jednu chvíli sledujeme velkou loutku Otesánkovy maminky, v další se díváme ptačíma očima na celé město. Rychlé střihy umožňují nejenom zprostředkovat Otesánkovo nezastavitelné zvětšování, ale také zaměstnávají divákovu mysl natolik, že téměř nemůže přestat vnímat.
Je to rozkošné. Nápadité. Hluboké. Zarážející.
Zatímco holčičky vedle mne sledují pohádku, já vidím přitroublé lidské pokolení, které neustále něco chce. Pořád něco vyrábí, produkuje, kupuje, odhazuje na smetiště. Čeká, až jej vlastní výrobky zahltí. Otesánek jsme my. Lidé, jimž nic nestačí a po všem touží. Takový přístup zanechá jen nepoužitelný odpad. Ještěže mu stále někdo umí vdechnout život. Alespoň v divadelní inscenaci.
autorka: Natálie Bulvasová
