Recenze: Skanča

Potkáváme mnoho tváří, ty nejdůležitější však míjíme

Dokumentární solo performance Skanča nezpřítomňuje jen drsnou „kamioňáckou“ rutinu. Pod nánosy cizrnového hummusu a zdlouhavých výjevů plných mechaničnosti se nachází i emotivní touha znovu prožít ne zrovna idylické dětství.

Autorkou námětu a hlavní aktérkou celé produkce je Kristýna Břeská z pražské DAMU. V inscenaci zpodobňuje sebe samu – dospívající dívku, která si tvrdohlavě umanula, že jako spolujezdec podnikne cestu kamionem do Itálie. Doprovod jí dělá pragmatický a bodrý řidič Dan, jehož charakter si můžeme domýšlet pouze ze zvukové nahrávky a krátké videoprojekce rukou ledabyle přidržujících volant kamionu. Inscenace je založena na protínání zcela odlišných světů těchto dvou postav. Naivní dívčí iluze se ale v okamžiku konfrontace s realitou roztékají jako italské gelato.

Břeská se na scéně objevuje jako nevýrazná turistka v černém tričku, úzkých džínových kalhotách a s bagáží na zádech. Její zpočátku velmi civilní herecký projev postupně dekonstruuje silná míra expresivity, pomocí níž se herečka snaží divákovi zprostředkovat pocit diskomfortu, který zakouší nejen v kabině „skanči“. Přítomnou tíseň a strohost vystihuje též scénický prostor. Dominují mu dva reproduktory, hierarchicky jasně oddělené – „reprobedna“ nalevo je dívčiným útočištěm, zatímco ta, co stojí kousek napravo na stativu, představuje „kamioňáka“ Dana. Břeská k jeho autoritě vzhlíží, spatřuje v něm totiž vlastního otce, který též jezdil s kamionem, když byla malá, ale s sebou ji nikdy nevzal. Dětinsky se tedy s Danem snaží navázat symbolické pokrevní pouto, což znázorňuje červený pruh látky, který uvazuje kolem stativu a v menší verzi i kolem svého zápěstí. Ovšem odpovědí na všechno zoufalé úsilí o jakýkoliv blízký kontakt je herečce jen neosobní dotek kovu a hlas znějící z reproduktorů.

Dokumentárnost inscenace stojí na zvukovém záznamu autentických rozhovorů mezi Břeskou a Danem při společné cestě do Itálie. Herečka během performance nemluví, pouze svým jednáním dokresluje již řečené. Avšak navzdory snaze ozvláštnit zmíněnou audio stopu skrze tělesnost zůstává výsledným dojmem ubíjející monotónnost. Rozkolísaný temporytmus produkce zvýrazňují i mnohdy nadbytečné repetitivní prvky jako pomazávání se hummusem, či polévání se vodou z pet lahve, protože: „‚Hygiena je základ slušných lidí,‘ řekla babička a kopla hovno pod lavici.“ Celkem vtipně však jisté výstupy rámuje ikonická znělka ze hry Tetris (1984), která nejen herečku vrací do dětství.

Performance je spíše než dokudramatem o cestě ve „skanče“ niternou zpovědí o vztahu otce a dcery, jež však inscenací nenápadně probublává podobně jako chrčivé brumlání nastartovaného motoru. A ukazuje, jak spletitá trajektorie vede nejen z Jičína do Itálie, ale i k těm nejdůležitějším lidem v našich životech.

autorka: Dana Hlaváčová

„Všechno se stihne, když se nespěchá.“