Brechtovsky o přistěhovalectví a vyrovnávání se s minulostí
Kancléřka zve do Německa 6 milionů Židů. Pokus o smazání viny za hrůzy holokaustu vytváří v inscenaci Lebensraum počáteční impuls všech dalších událostí. Původně bohulibý záměr se však brzy nejen kancléřce vymkne z ruky.
Hru amerického dramatika Israela Horovitze představili hosté z bratislavské VŠMU v režii Kateřiny Quisové, která ji uvedla ve vlastním překladu. Text původně psaný pro dva herce a jednu herečku si rozdělilo pět studentů a studentek, kteří ztvárňují osudy mnoha různých postav. Všechny ale nějak ovlivní výzva kancléřky – někdo se vrací s touhou po pomstě, někdo za prací. Střihově dochází ke střídání rozličných prostředí. Ta herci vytvářejí jen náznakově s pomocí několika rekvizit a kusů kostýmů, což jim umožňuje svižně přecházet i mezi jednotlivými postavami. Za jediný zcela stálý inventář minimalistické scény lze označit betonové kvádry, zbytky zdi s nesouvislým graffiti.
Tvůrci velmi jasně využívají principů epického divadla a různými prostředky se snaží apelovat na diváky. Maximálně k tomu využívají hrací prostor – čtvercovou arénu. Akce se v ní neustále přesouvá, a to i do těsné blízkosti diváků. Rychlé a přiznané proměny mezi prostředími i postavami udržují inscenaci ve svižném tempu. (Nečekaně jej naruší až přestávka, jež funguje svým náhlým vpádem do děje jako prostředek zcizení.) Nejjasněji se pak tyto principy ukazují v závěru, kdy herci demonstrativně odkládají do kovového koše uprostřed scény kostýmy reprezentující všechny postavy a obrací se s patosem na diváky. „Umenie nemá odpovede, neponúka riešenia… Umenie ponúka iba nádej a viac nádeje… zas a znovu, že historické krivdy je možné prekonať.“ Betonové kvádry jsou mezitím rozloženy po scéně v obraz odkazující na Památník holokaustu v Berlíně. „Never again. Už nikdy.“
Učebnicově brechtovsky tak inscenace předkládá divákovi široké spektrum podnětů a odevzdává mu je k vlastnímu zamyšlení. Aktuálnost témat je zcela zřejmá. Kromě původního a explicitně formulovaného tématu židovsko-německých vztahů, dostává text další rozměr tím, že tvůrci zdůrazňují paralelu s Německem v období uprchlické krize. K této aktualizaci nepotřebují mnoho prostředků, stačí, že z kancléře v původním textu udělají kancléřku. Během scény, v níže se odehrává demonstrace, transparenty hlásají bohužel stále povědomou rétoriku „Nemecko Nemcov“ a židovská teroristická organizace připomíná radikální islamisty. Princip zobrazení a přenechání hodnocení na divácích v případě reflektované produkce fungoval dobře. Slabší stránkou však byl především vztah mezi vyprávěným slovem a následující akcí, která často řečené v první chvíli zbytečně zdvojovala a ilustrovala tak situaci bez dalšího přidaného významu nebo komického efektu.
autorka: Barbora Smolíková
