Recenze: Jízda na střele

Placku a do prdele

„Nikdy jsem ten příběh nikomu nevyprávěl a ani jsem si nemyslel, že to někdy udělám – ne proto, že bych se bál, že mi nikdo neuvěří, ale protože jsem se styděl… Vždycky jsem cítil, že vyprávění by snížilo hodnotu obou – mě i příběhu samotného,“ otevírá představení Jízda na střele na motivy stejnojmenné povídky Stephena Kinga v učebně K332 Pavel Praiss. Nejdříve v tmavé místnosti stojí sám, později se k němu přidávají jeho tři spolužáci (Lucie Michálková, František Beleš a Filip Týc). Střídají se v roli vypravěče Alana Parkera, který jede z univerzity v Maine za svou matkou po mrtvici. Student ale nemá vlastní funkční auto, a tak je nucen stopovat, přičemž potkává pochybné existence i svoje vlastní znepokojující vidiny. To ilustrují vkusné projekce scénografky Barbory Klenové, jež se vyjímají v jinak prázdné místnosti.

Kostýmy čtyř vypravěčů jsou civilní, jediný jejich spojující prvek představuje placka s nápisem „Jízda na střele“. Aktéři na konci představení diváky vyzvou, aby si placku vzali. Přesněji řečeno: mají si ji vzít a jít do prdele. Tato akce ovšem není jediným zcizujícím prvkem, jenž inscenaci ozvláštňuje. Kromě postavy vypravěče si mezi sebou herci střídají i postavy vedlejší, které akcentují odlišnými gesty či řečovými prostředky. Každý z Alanů přistupuje k zdůrazňování rysů postav jinak, což vyprávění dodává na vzdušnosti. Brechtovskou energií zavání i moment, kdy se Alanové dohadují o pointě svého příběhu, přičemž se otočí na diváky se žádostí o radu.

Studentům se podařilo s jemností převyprávět mírně extravagantní předlohu (obsahující možné, či spíše iluzorní setkání s mrtvým). Využili komorní atmosféru malé učebny, kde rozehráli sdělení krátké povídky působivými monology. Promluvy negradovaly pouze skrze původní duchařskou historku, ale i Alanovým emočním rozkladem způsobeným smrtí matky. Díky střídání se v rolích ale nesklouzli pouze do jedné unylé polohy. Rozbíjení realistického herectví v minimalistické mizanscéně zcizujícími momenty také dobře fungovalo. Ač si myslím, že na dohady Alanů o smyslu jejich vyprávění asi neexistuje jednoznačná odpověď, vím, jaká byla pointa pro mě – vyprávění režisérky Gabriely Gabašové jednoznačně nesnížilo hodnotu Kingova příběhu.

autorka: Kristýna Vinařová

„Mám ráda rajčatový džus.“