Tenhle obejvák zažil všechno
Rodinná sešlost začíná společnou fotografií. Většinou. V koprodukci šesti tvůrců z kateder Alternativního a loutkového divadla DAMU a Nonverbálního divadla HAMU tomu tak bylo. Hra je nastavena jasně – divák se stává hercem. Členové neznámé rodiny dostávají lidskou tvář, tvář diváků, a rodina ožívá. Sedíme vzorně, vyrovnaní v řadách, jeden vedle druhého připraveni na focení. Performeři přiznávají svá pravá jména, která používají i během téměř celého představení (Sára Vosobová, Karin Bílíková, Arman Kupelyan). Výjimkou jsou situace, kdy simulují jiné členy rodiny.
I když nemáme to štěstí býti označeni jako tetička Otylka nebo vršovická bába, stáváme se součástí rodiny. Tři její potomci stojí před námi, před svým původem, a dovolávají se rodinných zvyků a zážitků, které nejsou nijak specifikovány, ačkoliv působí vřele a svérázně. Vzpomínky, které si nikdo z nás nemůže pamatovat, se derou na povrch.
Jeviště navozuje pocit bezpečí domova. Herci s rekvizitami výrazně a často manipulují ve prospěch dynamického střídání prostředí hry. Určité části ale zůstávají neměnné, tradiční. Nemusíme s nimi souhlasit, ale vlastně na nich trváme, protože právě díky tradici máme kořeny a minulost, do které se balíme a schováváme. Třeba v babiččině komodě nebo dědově pokoji.
Kladu si tedy otázku, co přesně je cílem přenesení tohoto tématu na divadlo. Jestli bych se zmíněnými dojmy v diskuzi k inscenaci obstála. Zda jsem se dostala do bodu, kde mě tvůrci chtěli mít.
Z inscenace si neodnáším jeden konkrétní zážitek nebo katarzi, ale spíše různé pocity. Těmi nejsilnějšími je nostalgie a touha pátrat. Zároveň jsem si místy připadala, jako by mě na zastávce hromadné dopravy zastavil cizí postarší člověk, jenž mi z touhy si s někým popovídat vylíčil celou svou rodinnou historii, která mě možná obohatila, ale možná jen zdržela.
autorka: Majda Jirků
