Blízký pohled na to, co zůstává neviditelné
Když přicházíme do místnosti, na jevišti už se pohybuje dvojice. Muž (Matěj Petrák) a žena (Eva Rezová) v láskyplném objetí. Doteky něhy, čistá zamilovanost. Krásný začátek vztahu. Dveře sálu se ale zavírají a brzy bude vše jinak.
Choreografie Michaely Dzurovčínové ve dvacetiminutovém tanečním vystoupením vypráví o domácím násilí. Úvodní něha se postupně mění ve vztah fyzické převahy muže nad ženou. Ona nejprve nenápadně odchází, on si ji přivádí zpět. Pohyb odchodu a vrácení se pak v celém představení opakuje a násilnost se stupňuje, až muž ženu odtáhne zpět za jednu nohu po zemi. Není úniku.
Scénografie v prázdném prostoru akcentuje hlavně práci se světly a kostýmem (který vytvořila Elisa Neumannová). Z tělových šatů tanečnice jsou postupně trhány dlouhé pruhy pružné látky, jimiž muž ženu v stoupající agresivitě zabaluje a škrtí ji jimi. Pohyby pod lehce průsvitnou pružnou látkou dobře evokují dusivost a zoufalou snahu bránit se. Tanečnice nakonec zůstává v rudých šatech, v tu chvíli se stupňuje tempo a tanec přechází téměř do boje, v němž muž partnerkou smýká a hází s ní v efektních zvedačkách.
Postava muže v průběhu performance eskaluje do pozice tyrana a z této polohy už nevystoupí. Násilník je stále přítomný, alespoň v pozadí jako černá děsivá silueta, přičemž tanečníkův černý upnutý kostým zdůrazňuje fyzickou sílu. Přestože tanečně je dvojice vyrovnaná, choreografie se soustředí na příběh ženy-oběti. Neomezuje se nicméně na zobrazení násilí ze strany muže. Působivé je i sólo, v němž žena bojuje sama se sebou a ukazuje, jak je těžké z takového vztahu vystoupit. Tanečnice roztáčí kolo výčitek, v němž se viní z nastalé situace, ale i z toho, že ji není schopná vyřešit. Snaží se odejít, ale zároveň se vrací k agresorovi.
Tísnivost a napětí podporuje elektronická hudba (Jan Vaniš), která se zpočátku proměňuje velmi pozvolně. Doplňuje ji pak hlas zpěvačky Anežky Matouškové, která v průběhu performance přichází v rudých šatech s dlouhou vlečkou. Její zpěv skvěle koresponduje s hudbou, a zároveň se ve dvou momentech stává přímo hlasem ženy, když recituje její výpověď. V té se opakuje zásadní věta – že nikdo nic neví. Týraná žena často navenek působí, že se nic neděje, domácí násilí tak může být okolí i úplně neviditelné.
Téma a sdělení je v performance jasně čitelné. Tanečníkovi i tanečnici se daří přecházet mezi polohami něhy a brutálního násilí, dobře jej navíc doplňuje skvělý pěvecký výkon. Celkově se jedná o ucelený tvar se srozumitelným příběhem, kde žádná složka za jinou nezaostává. Na konci bouchnou dveře, muž odchází. Žena ne. Diváka nečekal happy end, troufám si ale tvrdit, že určitě prožil silný zážitek. Já tedy ano.
autorka: Barbora Smolíková
